V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, příp. ve druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných, labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Rychlé mizení dosud nedotčených pralesů i v méně přístupných horských oblastech umocněné sílící vlnou romantismu první poloviny 19. století byly důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na evropském kontinentu vůbec.
Vliv romantismu se odrazil i v rozhodnutí přírodymilovného hraběte Jiřího Františka Augusta de Langueval-Buquoye, přítele Goethova, majitele panství Nové Hrady v jižních Čechách. Ten napsal 28. srpna 1838 svému lesníkovi dopis, který se nesmazatelným způsobem zapsal do historie ochrany přírody nejen v České republice:
„Mému inspektoru Františku Železnému! Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělící čarou (pravděpodobně myšlena státní hranice s Rakouskem – pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu. Jiří hrabě Buquoy“
Jednalo se o Žofínský prales v Novohradských horách, jehož ochrana byla tehdy deklarována na ploše 38 ha. V roce 1938 byla přísná ochrana rozšířena na území o celkové rozloze 99 ha, na níž se rozkládá i dnes (Národní přírodní rezervace Žofínský prales). Souběžně s tím vyhlásil hrabě Buquoy ochranu dalšího, nedaleko ležícího pralesního porostu zvaného Hojná Voda (dnes na výměře necelých 10 ha). I tento porost požívá přísné ochrany dodnes jako Národní přírodní památka Hojná Voda.
Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Ing. Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů. V roce 1843 se Josef John ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším Schwarzenbergském panství. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (Nožička 1958, 1959). Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku 2. září uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkursi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenbergských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992 ha) pralesů (Göppert 1868). Uveřejnění zprávy o této exkursi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích. Josef John se snažil přesvědčit knížete Schwarzenberga o nutnosti chránit Boubínský prales. Majiteli panství mimo jiné oznamoval: „V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení“ (Nožička 1958). Díky Johnovu dlouhodobému úsilí a přímluvě vratislavského vrchního zemského lesmistra von Pannewitze rozhodl Schwarzenberg roku 1858, že pralesy v odd. 31b, 34b a 35a v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi (Nožička 1958, 1959). Ochrana Boubínského pralesa se původně vztahovala na poměrně rozsáhlou plochu (její přesné vymezení je z archivních materiálů velmi obtížné). Avšak v roce 1870 postihla Šumavu velká ničivá vichřice, která způsobila obrovské polomy i v oblasti Boubína. Z obavy o masivní šíření lýkožrouta smrkového do okolních smrkových porostů byly zpracovány polomy i v rezervaci a bez zásahu zůstalo pouze jádro o výměře 48 ha (bývalé odd. 31), které je do současnosti nedotčené těžební činností.
Další lesní rezervace byly vyhlašovány až po delší odmlce. Jednalo se vždy o soukromé majetky velkých vlastníků lesa.
1894 – Buky u Vysokého Chvojna- 1903 – Šerák–Keprník
- 1904 – Labský důl
- 1909 – Javorina
Při vzniku Československé republiky v roce 1918 tedy existovalo celkem 7 soukromých lesních rezervací bez jakéhokoliv statusu právní ochrany.
