V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, příp. ve druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných, labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Zejména rychlé mizení dosud nedotčených pralesů v méně přístupných horských oblastech bylo důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na Evropském kontinentě vůbec. Na novohradském panství v jižních Čechách zřídil v roce 1838 přírody milovný hrabě Jiří Buquoy, přítel Goethův, v revíru Obora lesní rezervaci, tzv. Žofínský prales. V něm byla zakázána nejen těžba dřeva, nýbrž i hrabání steliva a ostatní lidské zásahy do přirozeného vývoje lesa.
Boubínský prales 1847 - mapa Johnovy zkusné plochy č.2
Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Ing. Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů.
Josef John se v roce 1843 ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším Schwarzenbergském panství. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (NOŽIČKA 1958).
Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku 2. září uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkursi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenbergských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992) pralesů (GÖPPERT 1868). Uveřejnění zprávy o této exkursi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích.
V létě roku 1851 vykolíkoval Josef John v Boubínském pralese 8 zkusných ploch a uložil lesnímu adjunktovi Františku Jungwirthovi zmapovat je tak, aby podávaly co nejpravdivější a nejnázornější obraz pralesa, rozvrstvení všech jeho stromů i jejich rozměry. Jungwirth zhotovil do října 1851 mapové obrazy sedmi těchto ploch a poslal je do Třeboně k nahlédnutí Schwarzenbergovi, od něhož si však John 9. dubna 1852 vyžádal jejich vrácení a připomněl, že je potřebuje pro své vědecké zájmy. Žádané snímky pralesa byly tehdy Johnovi skutečně vráceny (NOŽIČKA 1958, 1959).
